Počátky odborů v českých zemích

   Jako všude v Evropě mohly odborové organizace i v českých zemích navazovat na tradice podpůrných či vzdělávacích spolků a různá vystoupení, usilující o zvýšení mezd. Nejvýznamnější instituce, poskytující určité sociální zajištění, představovaly především hornické bratrské pokladny.

   Roku 1862 vznikla nejstarší organizace českých typografů - Typografia, která se však zabývala výhradně podpůrnou činností, a roku 1865 Typografická beseda, která se již hlásila k úkolům odborového rázu. Dělnictvo pražských strojnických továren se také snažilo založit podobnou organizaci, jejich Ústřední pokladna dělníků strojnických, zřízená roku 1864, však zůstala pod kontrolou zaměstnavatelů.

   I když nový spolkový zákon z 15. listopadu 1867 povoloval zakládání spolků v rozsáhlé míře, podle existující legislativy byly organizování stávek ilegální a organizátoři měli být potrestáni přísným vězením v délce osmi dnů až tří měsíců. (Sama účast na stávce, pokud vybuchla spontánně, resp. se nepodařilo vypátrat, kdo ji připravil, trestná nebyla, avšak zase shromáždění, které se usneslo na zastavení práce, aniž k němu pak skutečně došlo, překročilo zákon.) Za těchto okolností se svoboda vytvářet koalice stala základním požadavkem všeho dělnictva. Tento požadavek byl zároveň přijatelný i téměř pro všechny liberály. Po delším jednání byl 7. dubna 1870 vyhlášen koaliční zákon. Vlastně až od tohoto data se mohly odborové organizace budovat jako legální, a tak se 7. duben 1870 někdy dokonce považuje za den zrodu odborového hnutí v habsburské monarchii.

   V 70. a 80. letech 19. století vznikalo mnoho odborových spolků, ty však neměly dlouhého trvání. Trvalejší odborové organizace se dařilo zakládat až po zkonsolidování sociální demokracie; odborové a sociálně demokratické hnutí šlo ruku v ruce.1

   České odborové spolky se také organizovaly v jednotné Říšské odborové komisi, úzce spojené s celorakouskou sociální demokracií. Spolupráce českých a německých odborářů na místní úrovni byla dobrá, mezi českými a rakouským ústředím však docházelo k různým kompetenčním sporům. Proto se čeští odboráři rozhodli založit vlastní ústřednu.

Odborové sdružení českoslovanské

   Odborové sdružení českoslovanské (po vzniku ČSR československé) vzniklo oficiálně 31. ledna 1897 na svém I. sjezdu, konaném v karlínském hostinci U dvou hroznů v Palackého (dnes Křižíkově) ulici. Rozhodující podnět k ustavení této největší, sociálně demokraticky orientované odborové ústředny dali již o rok dříve kováci, nespokojení s postavením, jaké zaujímali čeští odboráři v rámci celorakouských odborů.

   Do nové centrály se začaly sdružovat odborové spolky převážně z Čech, zatímco odborové organizace z Moravy a Slezska zůstaly věrné Vídni. Po počátečních sporech došlo mezi celorakouskou a českou odborovou centrálou k určitému kompromisu. Zesílení OSČ na počátku 20. století vedlo opět k dalším roztržkám, které byly řešeny II. internacionálou v prospěch jednoty odborového hnutí pod záštitou celorakouské Říšské odborové komise. Nástup OSČ však nebylo možno zastavit. Prosadilo se jak proti vídeňské odborové komisi, tak proti odborovým organizacím křesťansko sociálního a národně sociálního dělnictva.

   Protestní akce odborově i neodborově organizovaného dělnictva přispěly k vítězství československého odboje proti Rakousko - uherské monarchii. Převrat 28. října 1918 přinesl pro OSČ nové úkoly při budování státu. OSČ novou republiku jednoznačně podporovalo, stavělo se proti sociálnímu i národnostnímu extremismu, ze všech sil se ovšem také snažilo udržet sociální postavení zaměstnanců na přijatelné úrovni. OSČ se např. významně podílelo na všech zákonodárných iniciativách v oblasti sociální politiky, jemu můžeme např. do značné míry vděčit právě za uzákonění osmihodinové pracovní doby.

   OSČ velice zeslabil vznik KSČ a Rudých odborů na počátku 20. let. Tento nápor však v zásadě zvládlo - v roce 1930 naopak přešla po konfliktu s Gottwaldovým vedením většina členstva Rudých odborů zpět do OSČ. Historicky významnější byl snad ještě jiný úspěch, dosažený na složitém poli národnostní otázky. OSČ se v roce 1926 podařilo najít společnou řeč s německými sociálně demokratickými dělníky, žijícími v ČSR, a uzavřít s jejich odborovou centrálou dohodu o koordinaci postupu a společném vedení. Suverénní postavení sociálně demokratických odborů nemohlo nic ohrozit - v roce 1937 sdružovala tato spojená organizace 748 712 zaměstnanců (dělníků a úředníků), což představovalo 31,4% z celkového počtu 2 387 090 odborově organizovaných zaměstnanců. Na OSČ přitom připadalo 542 238 (= 31,4% z celkového počtu 1 750 625 odborově organizovaných zaměstnanců české a slovenské národnosti), na Zentralgewerkschaftskommission des Deutschen Gewerkschaftsbundes in der ČSR 206 474 (= 35,8 % z celkového počtu 576 507 německých odborově organizovaných zaměstnanců).2

Vývoj OSČ
Rok Svazů a spolků celkem Mužů Žen Celkem členů z toho Němců
1897 68     7102  
1907 59     71101  
1913 51     104574  
1917 50 36260 6468 42728  
1920 53 639410 182150 822561  
1927 71 427268 114369 541637 200183 (tj. 37%)
1933 64 507905 121045 628950 220050 (tj. 35%)
1937 60 603098 139191 742199 206474 (tj. 29%)

   V době ohrožení československého státu se OSČ a její svazy (zejména Jednotný svaz soukromých zaměstnanců - JSSZ) plně stavělo na rozhodný odpor proti Henleinovi a Hitlerovi, na záchranu míru a demokracie. Jeho představitelé (např. Rudolf Tayerle, Robert Klein za JSSZ, Antonín Hampl za kováky apod.) neopomněli zdůrazňovat, že to jsou především široké vrstvy zaměstnanecké, které budou bránit republiku, a že proto musí státu záležet na tom, aby jejich odhodlání nebylo podlamováno akcemi, které by zhoršovaly jejich hospodářské a politické postavení. OSČ bylo natolik vázáno na charakter Československé republiky, kterou pomáhalo budovat a upevňovat, že její konec předznamenal i zánik této mohutné organizace. Za svou angažovanost doplatili hlavní představitelé OSČ životem - Rudolf Tayerle zemřel 10. března 1942 v Mauthausenu, Robert Klein 25. července 1941 v Buchenwaldu, Antonín Hampl 17. května 1942 v berlínském vězení Moabit.

Odborové organizace navazující na OSČ

   Likvidace první republiky v září 1938 zasáhla osudově i odborové hnutí a nadlouho ukončila období odborové plurality. Jednání o vytvoření jednotné odborové organizace během II. (pomnichovské) republiky byla dlouho bezvýsledná. Skončila až po německé okupaci 15. března 1939 vytvořením dvou nových organizací Národní odborové ústředny zaměstnanecké (NOÚZ) a mnohem menší Ústředí veřejných zaměstnanců (ÚVZ), které postupně soustředily všechny odborové spolky, svazy i ústředny v domnění, že taková koncentrace sil je v zájmu národa. Nacističtí okupanti usilovali o to, aby se NOÚZ podílela na kontrole dělnictva a stimulovala jeho pracovní úsilí. Na druhé straně se NOÚZ zapojila do protiněmeckého odboje.

   Těsně před koncem války se v NOÚZ zformovala Ústřední rada odborů (ÚRO), která 6. května 1945 obdržela od České národní rady pověření k převzetí všech odborových organizací a spolků v českých zemích. Skutečnost, že ÚRO je právním nástupcem dosavadních odborových organizací, byla právně vyjádřena výnosem Ministerstva vnitra č. IV - 3111 - 19/5 - 45 ze dne 19. května 1945. V zákonu č.144/1946 Sb. z 16. května 1946 o jednotné odborové organizaci se pro odbory používá již obvyklý název Revoluční odborové hnutí (ROH) - ÚRO je přitom považováno za jeho právního předchůdce. Podle tohoto zákona přechází veškerý majetek předchozích odborových organizací na ROH.

   Velké pravomoci, které ROH získalo, i značný neformální vliv v masách pracujících, zajistilo vedení ROH velkou moc, kterou ač šlo o formálně nadstranickou organizaci využívalo v prospěch KSČ. Významně se podílelo i na převzetí moci komunisty v únoru 1948. Od té doby plnilo ROH všechny své úkoly jen z vůle KSČ a podle jejích pokynů. Z područí strany se vymanilo jen v letech 1968 69, kdy se zapojilo do obrodného procesu a začalo hledat nejen nové metody práce, nýbrž i svou novou identitu a důvěru členské základny. Průvodním jevem tohoto procesu bylo vytváření mnoha nových svazů. Noví lidé, kteří stanuli v čele těchto svazů a dalších orgánů, se snažili nezklamat ty, kteří je do jejich funkcí vyslali. Díky nim vzdorovaly odbory nejdéle ze všech politických sil postupující normalizaci.

   Nespokojenost občanů a zároveň obyčejných členů ROH s režimem se projevila nejzřetelněji v listopadu 1989. Proti brutálnímu zákroku policie vůči demonstrantům začaly protestovat i podnikové výbory ROH. Konec režimu, který ztratil všechny opory, znamenala generální stávka. Výbory, které ji připravily, vytvořily zárodky nového, autentického odborového hnutí.

   Mimořádný všeodborový - všesvazový sjezd, konaný ve dnech 2. - 3. března 1990, rozhodl o ukončení existence ROH a předání pravomocí i majetku nástupnickým organizacím. Nově konstituované svazy vytvořily na celostátní úrovni Čs. konfederaci odborových svazů a v rámci českých zemí Českomoravskou komoru odborových svazů, která se po vzniku samostatné České republiky stala vrcholným představitelem českého odborového hnutí.


1) I ostatní, později vzniklé odborové organizace byly většinou zakládány jako součást nějakého socialistického směru - národně sociálního, křesťansko sociálního apod. Tím se vývoj odborového hnutí ve Střední Evropě lišil od vývoje v anglosaských zemích.)

2) Odbory v českých zemích sdružovaly vždy mimořádně velké množství dělnictva i úřednictva. 1928 bylo v Československu organizováno 1,7 milionu obyvatel - před ním bylo Německo (6,9 mil.), SSSR (6,6 mil.) Velká Británie (5,5 mil.), USA (3,6 mil.), Itálie (2,3 mil.). V přepočtu na počet obyvatelstva zaujímalo Československo čtvrté místo za Rakouskem, Velkou Británií a Austrálií. Během hospodářské krize stoupl počet odborově organizovaných na 2,2 miliony obyvatel v roce 1936.


Přílohy:

1. Rudolf Tayerle

   Vývoj Odborového sdružení českoslovanského je nerozlučně spjat především se jménem Rudolfa Tayerleho.

   Rudolf Tayerle se narodil v Praze 26. srpna 1877, zemřel 6. března 1942 v koncentračním táboře Mauthausen.

   Po vyučení a ročním vandru po Německu a Francii nastoupil jako strojní zámečník do firmy Laurin a Klement v Mladé Boleslavi, kvůli odborovým aktivitám však byl počátkem roku 1901 propuštěn. Již dříve se zapojil se do činnosti odborového svazu kovodělníků a v září 1901 přijal místo redaktora časopisu Kovodělník. V roce 1911 se stal ústředním tajemníkem sociálně demokraticky orientované ústředny Odborového hnutí českoslovanského (resp. československého, OSČ). V této funkci působil až do roku 1939, kdy OSČ zaniklo; zasloužil se o jeho rozvoj, zapojení do výstavby samostatného státu i přátelského řešení vztahů s německými sociálně demokratickými odboráři. Ze všech sil se snažil, aby Československo charakterizovala moderní, vyspělá sociální politika

   Jako přední představitel československého odborového hnutí byl delegován i do předsednictva Mezinárodního odborového svazu (reformistické odborové internacionály). V letech 1919-39 působil také jako poslanec Národního shromáždění za sociální demokracii a zasedal v mnoha institucích (např. Poradní sbor pro otázky hospodářské, Sociální ústav, Národní výbor pro vědeckou organizaci práce). Redigoval měsíčník Odborové sdružení českoslovanské (československé) a vydal několik publikací, zejména Odborové hnutí a ochranné zákonodárství dělnické v Evropě (1907), Závodní výbory (1922).

   Na začátku okupace se pokusil zapojit do domácího odboje, ale záhy byl zatčen a deportován do koncentračního tábora Mauthausen.

2. Antonín Hampl

   Další významnou postavou Odborového sdružení českoslovanského byl Antonín Hampl. Narodil se 12. dubna 1875 v Jaroměři, zemřel 17. května 1942 v Berlíně (ve věznici Moabit).

   Hampl se vyučil strojníkem, své vzdělání si doplnil na státní průmyslové škole. Od mládí působil v sociálně demokratické straně a odborech. Roku 1910 se stal tajemníkem Svazu českých kovodělníků v Rakousku (později Svaz kovodělníků v ČSR), který byl největším svazem v rámci OSČ. Od roku 1929 působil jako předseda tohoto svazu. Své schopnosti osvědčil i jako poslanec Národního shromáždění (1918-39) a ministr veřejných prací (1919-20). Od poloviny 20. let až do konce první republiky byl faktickým vůdcem sociálně demokratické strany, jejímž předsedou se stal roku 1924. Zasloužil se o její konsolidaci po rozkolu na počátku 20. let a v průběhu 20. a 30. let ji vedl ke konstruktivní spolupráci s ostatními socialistickými i občanskými demokratickými stranami. Mimořádnou aktivitou v oblasti sociálního zákonodárství si roku 1926 zasloužil jmenování ředitelem nově vzniklé Ústřední sociální pojišťovny.

   Jako jeden z nejvýznamnějších politiků se nestáhl z veřejné činnosti ani po konci první republiky, kdy stanul v čele Národní strany práce. Na začátku německé okupace navázal styk s domácím odbojem a stal se prostředníkem mezi odbojáři a oficiální protektorátní reprezentací. Za to zaplatil v květnu 1941 zatčením a smrtí v berlínské věznici Moabit.

   Roku 1995 byl Hampl vyznamenán medailí Za zásluhy I. stupně in memoriam.

3. Statistika OSČ k 31. prosinci 1937


I. Společná ústředna,


A. - Odborové sdružení československé, Praha 1, Na Perštýně 11.


Ústřední svazy (počet členů)

1. Svaz čsl. artistů (300)

2. Svaz čsl. assekuračníků, zástupců, jednatelů a akvisičních úředníků pojišťoven v rep. Čsl. (462)

3. Jednotný svaz řidičů automobilů a zaměstnanců motorové dopravy (8744)

4. Svaz bankovních a spořitelních úředníků v rep. Čsl. (5535)

5. Ústřední svaz čalouníků v rep. Čsl. (603)

6. Volné sdružení stavovských pracovníků čs. četnictva (2307)

7. Svaz žen a dívek v domácnostech a v domácké výrobě zaměstnaných (392)

8. Unie domovníků, domovnic a vrátných v republice Československé (1766)

9. Spolek domovníků, domovnic a vrátných pro Brno a okolí (543)

10. Jednotný svaz dřevodělníků v rep. Čsl. (17881)

11. Čsl. filmová unie (1130)

12. "Grafická beseda", Ústřední spolek litografů, kamenotiskařů, foto- i chemigrafů a příb. odvětví (1587)

13. Svaz pomocného dělnictva grafického obého pohlaví, novinářských zřízenců a příb. odvětví v rep. Čsl. (4752)

14. Svaz čsl. herectva (1630)

15. Svaz hlinodělníků v rep. Čsl. (2540)

16. Svaz horníků v rep. Čsl. (23382)

17. Ústřední svaz hostinského pomocnictva a příb. odvětví "Ganymed" v Čsl. rep. (2566)

18. Unie čsl. hudebníků (1371)

19. Ústřední svaz kamenodělníků v rep. Čsl. (5247)

20. Československý svaz státních kancelářských úředníků (5987)

21. Svaz kloboučnického dělnictva v Československu (1315)

22. Svaz pomocnictva knihařského a příb. odv. v rep. Čsl. (3076)

23. Svaz knihařů v rep. Čsl. (10149)

24. Odborové sdružení kominického dělnictva pro rep. Čsl. (130)

25. Svaz kovodělníků v rep. Čsl. (97819)

26. Unie kožedělníků (6275)

27. Svaz krejčí, výrobců prádla a příb. odborů v rep. Čsl. (5592)

28. Svaz lakýrníků a malířů rep. Čsl. (3221)

29. Svaz zaměstnanců lázeňských, holičských a příb. odv. v rep. Čsl. (120)

30. Svaz dělnictva lučebního v rep. Čsl. (30067)

31. Sdružení úředníků a zřízenců sociálně pojišťovacích ústavů v rep. Čsl. (3844)

32. Svaz poštovních a telegrafních zaměstnanců v rep. Čsl. (4335)

33. Ústřední svaz potravních odborů v Čsl. rep. (18219)

34. Svaz dělníků řeznických a uzenářských v Čsl. rep. (2160)

35. Ústřední svaz samosprávných, státních a veřejných zaměstnanců (20350)

36. Svaz zaměstnanců skladních, dopravních a příb. odv. v rep. Čsl. (1763)

37. Svaz sklářského řemesla v rep. Čsl. (10124)

38. Jednotný svaz soukromých zaměstnanců v rep. Čsl. (71787)

39. Svaz dělnictva stavebního, kameno- a keramického průmyslu v rep. Čsl. (42274)

40. Svaz strojníků, topičů, elektrárenských zaměstnanců a příb. povolání v ČSR (1139)

41. Svaz zaměstnanců tabákové režie rep. Čsl. (5436)

42. Spolek dělmistrů, dílovedoucích a jich čekatelů čs. tabákové režie (277)

43. Svaz textilního dělnictva v rep. Čsl. (31260)

44. Svaz zemědělských a lesních zaměstnanců (27559)

45. Unie železničních zaměstnanců v rep. Čsl. (55222)

B. - Zentralgewerkschaftskommission des Deutschen Gewerkschaftsbundes in der Čechoslovakei, Liberec - Reichenberg, Gablonzstra3e 20.


1. Allgemeiner Angestellten - Verband (23413)

2. Bekleidungsarbeiterverband in der Čsl. Rep. (6681)

3. Union der Bergarbeiter in der Čsl. Rep. (13853)

4. Buehnenbund in der Čsl. Rep. (1054)

5. Verband der Eisenbahner in der Čsl. Rep. (16219)

6. Fabrikarbeiterverband in der Čsl. Rep. (11235)

7. Verband der Glas- und Keramarbeiter und -Arbeiterinnen der Čsl. Rep. (15219)

8. Graphische Union (2179)

9. Verband der Holz- und Landarbeiter in der Čsl. Rep. (11090)

10. Internationaler Metallarbeiterverband in der Čsl. Rep. (27553)

11. Deutscher Musiker- Verband in der Čsl. Rep. (789)

12. Verband der oeffentlichen Angestellten (11053)

13. Gewerkschaft der Postler (4590)

14. Gewerkschaft der Tabakarbeiterinnen und -Arbeiter in der Čsl. Rep. (3549)

15. Union der Textilarbeiter b. G. fuer das čechosl. Staatsgebiet (50139)

16. Verband der Transport- und Lebensmittelarbeiter (7858)



Celkem OSČ..........................................542238

Celkem Zentralgewerkschaftskommission.................206474

Společná ústředna.................................748712




Největší svazy (nad 20000 čl.):

1. Svaz kovodělníků v rep. Čsl. (97819)

2. Jednotný svaz soukromých zaměstnanců v rep. Čsl. (71787)

3. Unie železničních zaměstnanců v rep. Čsl. (55222)

4. Union der Textilarbeiter b. G. fuer das čechosl. Staatsgebiet (50139)

5. Svaz dělnictva stavebního, kameno- a keramického průmyslu v rep. Čsl. (42274)

6. Svaz textilního dělnictva v rep. Čsl. (31260)

7. Svaz dělnictva lučebního v rep. Čsl. (30067)

8. Svaz zemědělských a lesních zaměstnanců (27559)

9. Internationaler Metallarbeiterverband in der Čsl. Rep. (27553)

10. Allgemeiner Angestellten - Verband (23413)

11. Svaz horníků v rep. Čsl. (23382)

12. Ústřední svaz samosprávných, státních a veřejných zaměstnanců (20350)



Nejmenší svazy (pod 1000 členů)



Svaz zaměstnanců lázeňských, holičských a příb. odv. v rep. Čsl. (120)

Odborové sdružení kominického dělnictva pro rep. Čsl. (130)

Spolek dělmistrů, dílovedoucích a jich čekatelů čs. tabákové režie (277)

Svaz čsl. artistů (300)

Svaz žen a dívek v domácnostech a v domácké výrobě zaměstnaných (392)

Svaz čsl. assekuračníků, zástupců, jednatelů a akvisičních úředníků pojišťoven v rep. Čsl. (462)

Ústřední svaz čalouníků v rep. Čsl. (603)

Poslední změna: 29/8/2007